Ve jménu řemesla i pro potěšení lidu, takto budiž můj příběh sepsán:
Já, člověk skromného původu, jenž byl v kraji znám⚔️, dlouhý čas mezi lidem i pány putoval a šermířstvím se živil, mečem svým chléb sobě vydobývaje 🍞. Mnohé turnaje jsem uzřel, mnohé rány rozdal i přijal, avšak srdce mé v tom pravé zalíbení nenacházelo.
I přihodilo se jednoho dne, na jarmarku velikém 🎪, že jsem kata spatřil, jenž řemeslo své před lidem předváděl. Ne toliko jako ten, jenž ortel vykonává, ale jako ten, jenž umí lid zaujmouti slovem, pohybem i napětím, jež v davu budil. A lid se smál 😂, děsil 😱 i tleskal 👏, jako by divadlo hleděl.
Tu pravil jsem sám sobě: „Hle, zde jiná cesta se ukazuje, nežli pouhé mečem vládnouti!“
Nechtěl jsem však kráčeti cestou touž, ani krev a strach za hlavní zábavu pokládati. Rozhodl jsem se řemeslo své jinak pojmouti s lehkostí, s vtipem 😏 i s umem, aby divák nejen přihlížel, ale též účasten byl. Aby se nebál, nýbrž smál; aby neodvracel zraku, ale blíže přistoupil.
A tak počal jsem šermířství své ⚔️ s kejklemi 🤹 spojovati, řečí bodrou i příběhy lidu milými. Zval jsem diváky mezi sebe, nechával je meč přidržeti, ránu odhadovati či spor v žertu souditi. A hle — lidé nejen hleděli 👀, ale i spolu prožívali ❤️.
Tak stal jsem se ne toliko šermířem, ani katem, nýbrž mistrem řemesla veselého 🎭, kde čepel více k pobavení, než k záhubě slouží.
A ačkoli má cesta z pouhého spatření jiného muže vzešla, přetvořil jsem ji dle vůle své, aby radost větší byla 😊 a vzpomínka v srdcích lidu déle přebývala 🏰.
