Já, kat městský, jenž v stínu hradeb žiji a mezi lidem za nečistého pokládán jsem, vyprávím o životě svém, o ženě své i dětech, jež se mnou úděl těžký nesou.
Má žena ❤️ nebyla z rodu vznešeného, neb málokterá by se ke katu přiblížila. Věz, že lidé nás za poskvrněné mají a mnohdy ani dotknouti se nás nechtějí, jako bychom kletbu nesli. (Středověká historie)
Proto ženy naše často z téhož stavu pocházejí, neboť jiní by s námi svazek neuzavřeli. (Smithsonian Magazine)
A tak i má žena jest mi rovná v osudu, tichá a věrná, v bylinách zběhlá 🌿, neboť lidé k ní tajně chodí pro léky, ač na veřejnosti by jí haněli.
Dům náš 🏚️ stojí za hradbami, stranou od města, kde vítr studený vane. Tak bývá údělem katů, žíti na okraji, daleko od ostatních, neb společnost nás mezi sebe nepřijímá. (Medieval Torture Museum)
Děti mé 👶 nesou tíhu, již si nevyvolily. Jiní se jich straní, ba i děti bývají učeny, že dotek s katem neštěstí přináší 😔. (Středověká historie)
Proto si hrají spolu, stranou, a svět jejich jest menší než svět jiných.
Syn můj 👦 učí se řemeslu mému, neb tak bývá zvykem, že katovo řemeslo z otce na syna přechází, a rodiny naše se mezi sebou pojí, aby přežily. (The Appendix)
Dcery pak často za syny katů vdány bývají, a tak krev naše v kruhu uzavřeném koluje.
Když večer sedíme u stolu 🍞, jsme jako jiní lidé, žena chléb láme, děti se smějí a já na chvíli zapomínám na meč i krev. Leč pak zazní zvon 🔔 a já musím vstáti, neb povinnost mne volá.
Má žena mlčky hledí, když odcházím, v očích má stín i sílu. Ví, že činím, co právo káže, a přec ví, jak těžké břímě nesu.
Takový jest život můj, mezi láskou ❤️ a hanbou, mezi rodinou 👨👩👧👦 a smrtí ⚰️.
A přec pravím, že i kat jest člověk, jenž miluje, trpí a žije, byť světem zavržen.
Tak pravím já mistr popravčí. To Odina a kat
